François Villon
Submitted by homer_admin on Sun, 03/01/2009 - 19:36
V době, kdy módní básníci se ztratili v planém formalismu a duchaprázdném veršotepectví, Villon napsal verše, jež po pěti stech letech nepozbyly své dojímavosti a revolučností své fantazie připomínají výboje Arthura Rimbauda.(V&W, 1935)
Balada pro milou
Falešná krásko, lžeš mně na úkor,
Rty z medu máš, a srdce z chladných ker
A nad ocel v tvé lásce tvrdší vzdor.
Nuž sestry mého žalu jméno ber.
Cti proradná, ty hříchu lidských dcer,
Rty z medu máš, a srdce z chladných ker
A nad ocel v tvé lásce tvrdší vzdor.
Nuž sestry mého žalu jméno ber.
Cti proradná, ty hříchu lidských dcer,
O pýcho zlá, jež chudáka štveš v zmar,
I v očích tvých zřím rozmar krutých her —
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
Měl jsem své lásce vybrat jiný vzor
A úcta pak by dala žití směr.
Rub krásy tvé mě nezved na odpor;
Teď prchám pryč, vždyť co mám na výběr?
Ach vari, vari, chci tě bez nevěr!
Mám umřít dřív, než zchladím si svůj žár?
Tak ustrň se! Mám hrát jen bez výher?
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
Však jednou pel tvůj setře stáří mor,
I uvadneš jak růže navečer,
Leč já se budu smát, jsem drsný tvor —
Leč ne, ach ne, rmut klesne do ňader:
stár budu též... jak tetřev schlíplých per;
O hltej dál, když poklad máš svých jar,
Neb v stáru pak lze pít jen na úvěr.
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
I uvadneš jak růže navečer,
Leč já se budu smát, jsem drsný tvor —
Leč ne, ach ne, rmut klesne do ňader:
stár budu též... jak tetřev schlíplých per;
O hltej dál, když poklad máš svých jar,
Neb v stáru pak lze pít jen na úvěr.
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
Kéž Amor bůh, ten vládce šťastných sfér,
nás nepotrestá pro náš marný svár —
nedobré je si spílat na závěr.
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
nás nepotrestá pro náš marný svár —
nedobré je si spílat na závěr.
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
XCIV
Item teď mistru Marchantu —
má už můj meč, jak vzpomínám -
veršíků deset dávám tu;
zhudebnit musí je už sám
a bývalým všem milenkám
ať na zádušní mši je hude.
Kdybych řek jména oněch dam,
do smrti nepřítel můj bude.
má už můj meč, jak vzpomínám -
veršíků deset dávám tu;
zhudebnit musí je už sám
a bývalým všem milenkám
ať na zádušní mši je hude.
Kdybych řek jména oněch dam,
do smrti nepřítel můj bude.
PÍSEŇ
Ty Smrti krutá, ve své zlobě
lásku mi vzalas, nevraživá,
a lačníš dál, i mne jsi chtivá,
i já mám za ní skončit v hrobě?
Ty Smrti krutá, ve své zlobě
lásku mi vzalas, nevraživá,
a lačníš dál, i mne jsi chtivá,
i já mám za ní skončit v hrobě?
Už nemám krev a sílu v sobě.
Ty trestáš ji, že byla živá,
Smrti?
Ty trestáš ji, že byla živá,
Smrti?
Jeden dech měla těla obě.
Když mrtvá je, i mně teď zbývá
žít jen, jak mrtvě když se dívá
můj portrét zašlý v dávné době,
Smrti!
Když mrtvá je, i mně teď zbývá
žít jen, jak mrtvě když se dívá
můj portrét zašlý v dávné době,
Smrti!
Sahali po Villonovi ve dvacátých letech ti, kdo se zaměřovali na překládání poezie nonkonformistické, buřičské, sociální a revoluční. Mutatis mutandis, právě oni sahali po Villonovi jako po básníkovi-buřiči, básníkovi „prokletém", básníkovi „sociálním".
Sahali po Villonovi ve dvacátých letech ti, kdo se zaměřovali na překládání poezie nonkonformistické, buřičské, sociální a revoluční. Mutatis mutandis, právě oni sahali po Villonovi jako po básníkovi-buřiči, básníkovi „prokletém", básníkovi „sociálním".(Jindřich Veselý, 1984)
(Jindřich Veselý, 1984)»
- Login to post comments