„Prokletí básníci", dekadence, symbolismus
„Prokletí básníci", dekadence, symbolismus
Otřes hodnot
a nové cesty poezie
Skutečnosti počátku sedmdesátých let se ve vývoji poezie projevily složitěji než události roku 1848, na které básníci reagovali vcelku přímočaře, únikem od aktuální přítomnosti k parnasistnímu hledání poesie neangažované, uchylující se k evokacím dávnověku či barvitému exotismu krajů a nálad, k samoúčelnému kultu abstraktního krásna.
Nová generace prožila rozhodující otřes všech dosud uznávaných hodnot. Zvláště poezie bezprostředně pocítila neuspokojivost pozitivisticko-naturalistického vidění světa triumfujícího měšťáctví a potlačené revoluce. Odpuzoval ji a byl jí nepřijatelný svět, v němž pozitivismus pokládal vše za rozumně vysvětlené a rozumově vysvětlitelné. Nemohla setrvat u akademického chladu, neutrálnosti a necitelné neosobnosti parnasismu. Za fragmentárním popisem jevů, jak ho podával naturalismus, začal být hledán nějaký hlubší smysl, který by světu vrátil celistvost. Vábily neodkryté tajemné spojitosti. Pozitivismus si osoboval nároky na konečný výklad světa, přitom však postihoval jen oblast povrchovou, jevovou, bezprostředně zachytitelnou, vydávaje ji za objektivní skutečnost. Nepodával vysvětlení lidského nitra a citů, ani nepochopitelných či zdánlivě nepochopitelných jevů ve světě, který se navzdory technickému pokroku a postupujícímu vědeckému po-znání člověku stále více odcizoval. Nemohl uspokojit touhu po změně a po lidské aktivitě. „Objektivní skutečnost je jen přelud, bludné zdání a je na mně, abych ji změnil, přetvořil podle svého," bude psát časopis Le Symboliste. Politicky se básníci přiklánějí k opozici — „je nutno být anarchista nebo reakcionář, to jest tím nebo oním způsobem popřít idoly a potřeby současné společnosti. Symbolismus je především jednou z forem tohoto velkého popření". (P. Martino.) Touha jednat ovšem nemohla dojit naplnění v tehdejším veřejném životě, jediným polem autentického činu se zdála sama poezie. Ve světě, který nebyl jejich a který by byli chtěli změnit, byli básníci odsouzeni k prokletí a neporozumění, přeměňujíce „svou sociální cizost ve vítěznou samotu. Ze zranění a revolty prýštil jejich zpěv. Poezie, které je odmítnuto místo v každodenním životě, objevuje pro sebe nové prostory…“ (G. -E. Clancier): v nekonečnu, snu, iracionálnu, podvědomí usiluje básník najít spojení s ostatními, které mu ve skutečnosti je odepřeno.
Přínos nové poezie nelze měřit vztahem k filosofickým, ideologickým, náboženským a ani estetickým systémům. Jistěže odpor k zdánlivě racionalistickému pozítivismu u mnohých — zvláště teoretiků a epigonů — otvíral cesty k iracionalismu,mystice i náboženství, básníkovo Já unikající ze společenské skutečnosti senadřazovalo objektivním vztahům, Duch (jako již u romantiků) byl nadřazovánHmotě. V oblasti teorií se básnické hledáni nutně dostávalo do vleku různých realistických mystifikací. Podstata však byla jinde. Popisné, za realistické se vydávající „napodobení přírody" bylo jen konvencí, podávající svět prizmatem měšťáckého vidění. Naturalismus, přes své silné protestně kritické tendence, jakoby jen ještě více potvrzoval věcnost a neměnnost světa, v němž básníkům bylo zatěžko dýchat. Rimbaud od svých nejranějších prvotin usiloval najít nový, přímý vztah k realitě, nezprostředkovaný vládnoucími konvencemi. Básníky nově objevovaný „přirozený svět“ nespoutané volnosti a fantazie se nevešel do pozitivistických šablon naturalismu, ale ani do iracionální tradiční mystiky, kterou se snad někteří v opozici k pozitivistickým doktrínám nechali v dílčích aspektech unášet. Rozloživše zdánlivou povrchovou jednotu světa, snažili se básníci metaforou, symbolem, asociacemi postihnout spojitosti dosud nevyjádřené a netušené, snad ani jinak než básnickou metaforou nevyjádřitelné (na rozdíl např. od metafyziky a mystiky náboženské, kterou lze zhruba vyjádřit prozaicky v dogmata). Uniknuvše ze všední skutečnosti, stavěli nový svět sami v sobě. To vedlo ke zcela nové básnické noetice i k novým tvarům a strukturám, k sugescím a evokacím, k spojení slova s hudbou, k nové, od konvencí osvobozované prozodii (rytmus afektivní paměti a hra asociaci vedou k uvolňování ustálených numerických schémat tradičního sylabického verše, k verši uvolněnému a posléze volnému).
Takový je v hlavních, co možná nejvíce zobecněných rysech, charakter nových jevů, které jsou v literární historii spojeny s dílem „prokletých básníků"1 a bývají označovány jako symbolismus a dekadence.2
Chronologie vývoje. „Dekadence" a „symbolismus66
1Termín pochází od Verlaina, který do souboru esejistických portrétů Prokletí básníci (1884, rozšíř. vyd. 1888) zařadil Corbiěra, Rimbauda, Mallarméa, sebe a jako předchůdce Marceline Desbordes-Valmorovou a Villiersa de l'Isle-Adam. Jednotlivé pojmy se kříži, překrývají, doplňují a často se „rozplývají mezi prsty", jak si stěžují někteří literární historici. Jak pojmu „symbolismus", tak „dekadence" se používá v užším i zobecněně širším slova smyslu. V širším smyslu bývá jako „symbolismus“ někdy označována celá moderní poezie „prokletých básníků", „symbolistů" i „dekadentů". Ovšem v užším, dobově konkrétním smyslu se k „symbolismu" (jako škole formované v polovině osmdesátých let) největší básníci hnutí v čele s Rimbaudem a do značné míry i Verlainem nehlásili, či ani ještě hlásit nemohli. Mnohdy bývají označováni jako jeho předchůdci; pak by ovšem patřil k symbolismu jediné Mallarmé a obecná dobová atmosféra bez nejplodnějších tvůrčích podnětů. Složitá je souvztažnost pojmů „symbolismus"a „dekadence". V obecnějším smyslu bývá dekadence" považována za krajní vyústění symbolistických tendencí v atmosféře konce století; avšak v původním smyslu byla v osmdesátých letech „dekadence" naopak jedním z chronologicky prvních projevů a výchozích základen formujíciho se „symbolismu" jako školy a hnutí.
V době, kdy Verlaine i Mallarmé ještě vyrůstali v tradicích Parnasu, dal nejradikálnější a nejodvážnější popudy nové koncepci poezie o deset let mladší Rimbaud. Jeho podněty vstřebala do sebe již Verlainova poezie sedmdesátých let (Verlainova programová báseň Umění básnické byla napsána v první polovině sedm desátých let, i když publikována až po více než deseti letech). Protože Rimbaud byl prakticky až do poloviny osmdesátých let neznám (a plného docenění se mu vlastně dostalo až počátkem našeho století), jevil se Verlaine jako hlavní novátor. Verlainova a Mallarméova tvorba se dostala do středu zájmu a diskusí v osmdesátých letech. Nastupující básnická generace se ve svém hledání opírala i o řadu předchůdců, jako byl Aloysius Bertrand, Gérard de Nerval aj. Nejvíce ovšem znamenal přínos Baudelairova poetického principu „spojitosti" (correspondances) vjemů a představ, souvztažností smyslových vjemů („barvy, tóny, vůně odpovídají si"), jenž podněcoval spolu s jeho novátorstvím rytmu, obrazů a zvukové emocionality verše. Jako předchůdce byl objevován Villiers de l'Isle-Adam (který osobně působil na celou mladou symbolistickou generaci) i Barbey ďAurevilly, Z dodatečně objeveného Rimbauda byly — poněkud jednostranně — brány podněty především v jeho úsilí rozšířit obsah básnického poznání a sdělení o oblast tajemna a vzrušené vize. Proti strohé formulaci pozitivistického scientismu, vyúsťujícího v zúžení básnických obzorů, hledala nyní poezie své cíle mimo hranice pouhých výtvarně plastických představ, s nimiž byl spjat parnasismus (přitom ovšem malířství — jak Courbet, tak impresionisté — nepřestávalo dávat podněty i literatuře a poezii). Teprve po roce 1885 definitivně doznívají tendence parnasistního artismu a umělcovy impasibility, nad nimiž převáží snahy o maximální uplatnění individuální básnické představy a emoce. Poezie objevuje možnosti nového a odvážného spojování slov s představou na podkladě různého stupně spřízněnosti či podobnosti, a překračuje tak pozitivistické brány nepoznatelna. K těmto základním metodickým postupům přistupují četné sekundární podněty v otázkách nového tvaru, rytmu, verše, básnického výrazu aj., jak je proklamují i ověřuji různí příslušníci hnutí dekadence a symbolismu. Vedle filosofie Schopenhauerovy působí i příklad ruského románu, objeveného a v duchu metafyzického hledání smyslu života interpretovaného ve studii, kterou r. 1886 vydal E.-M. de Vogué. Rozšiřujíc své výchozí základny o nové styčné oblasti umělecké, objevuje poezie především vztahy k hudbě. Silným vlivem působí dílo Richarda Wagnera a jeho úsilí o kombinaci umění v tzv. „gesamtkunstwerku"; kult Wagnera, k jehož propagaci vydával Teodor de Wyzewa Revue wagnérienne, těsně spjatou se symbolistickým snažením, vyvrcholuje kolem r. 1885 a navazuje na náměty Baudelairovy a snahy Verlainovy sblížit poezii s hudbou.
V mladých básnících sdílejících obecný pocit znechucení, odcizení době a jejímu řádu, její mravnosti a sociální struktuře nemůže negace být ničím vyvážena. Jestliže Rimbaud, Verlaine i Villiers de l'Isle- Adam měliještě možnost projevit v určité chvíli své sympatie s revoltou Komuny, citový stav nově nastupujících básníků-snílků a samotářů — přechází v naprostou depresi pokolení oslabeného, neschopného bít se o nové hodnoty a zkolébaného v apatii generace úpadkové, obětované, odsouzené k zániku: počátkem osmdesátých let začal Jules Laforgue užívat označení „décadent"3 pro tyto básníky, umělce a bohémy, střetávající se ve svých tužbách a představách se soudobým řádem, který je poezii a umění nepřátelský a odsuzuje k postavení mimo společnost umělce, jenž nesdílí její praktické utilitární cíle.
3Termín se snad zrodil z Verlainova sonetu
o úpadku římské společnosti v atmosféře ochablosti,
nechuti k činu a k životu.
Dekadenti, zrození z krajní blazeovanosti schopenhauerovské civilizace," psal časopis Le Décadent v roce 1886, „nejsou literární školou. Jejich posláním není zakládat, ale jen ničit, odstraňovat veteš... ; neboť by bylo nesmyslné zastírat si úpadek „náboženství, mravů, spravedlnosti", stav společnosti, jež "se rozkládá, nahlodávána rozplizlou civilizací a v atmosféře přepychu, radovánek, neurózy, hysterie, morfiománie, vědeckého šarlatánství, krajního schopenhauerismu".
Dekadenci vyznačoval baudelairovský pocit nudy a zoufalství, odpor k tupé a zištné pokrytecké společnosti, k „amerikánským mravům doby"; z utilitárního determinismu a scientismu byl hledán únik do iluze a zjemnělého vychutnávání subjektivních pocitů. V pozdně romantickém sebevyvyšování se básníci pasovali na aristokraty, v estetickém odporu opovrhující „davem", do něhož započítávali lid i zpupné měšťáky.
Temná beznaděj dekadentů, přes zdánlivou protikladnost, vyrůstala z téhož ovzduší deprese a představ o nezměnitelnosti současného osudu jako naturalismus. Jestliže naturalismus tuto neměnnou skutečnost bere za hotovou, dekadenti před ní prchají k iracionálnu, popírají veškeré vztahy společenské povahy a vracejí se k mystice. Nově objevená Schopenhauerova filosofie je utvrzuje v pesimismu, v odporu ke společnosti a v hlubokém rozčarování nad výsledky vědy. V přecitlivělém individualismu se dekadenti uzavírají v úzký okruh samoty, bolestínství a transcendentna. Tak formuloval portrét dekadenta někdejší naturalista J.-K. Huysmans ve své próze Naruby (1884), jejíž hrdina, aristokrat Des Esseintes, se stal přímo jakýmsi prototypem dekadence.
Des Esseintes se pokouší najít útočiště ze zkomercializovaného světa vítězného měsťáctví v samotářské estetické rafinovanosti. Trpí nudou, omrzelostí, bezvýhledným fatalismem, v němž se utápí on sám i celý svět. Jeho prožitky jdou „proti srsti44, „naruby44 proti zájmům „davu". Des Esseintes, jehož postava mimo jiné přispěla k propagaci Mallarméovy poezie, tíhne k jakési metafyzické sebevraždě potlačením životní energie a vyčkáváním smrti. Protože svět jako pouhá představa bez reálného důkazu jsoucnosti je mu nesnesitelný svou ošklivostí, nahrazuje skutečno jen vlastními vizemi, aby jimi zastoupil a zastřel všední realitu mimo dobu i společnost, stranou „dobrého" i „zlého".
Ve vztahu k výhradně negující „dekadenci" obsahoval „symbolismus" i určitý pozitivně tvořivý prvek. Jednotvárnost přírody měla být překonána lidským duchem, který je svobodný. Reálno není podle symbolistů třeba napodobovat, nýbrž je nutno odhalit skrytý smysl předmětů, jež jsou pro umělce symboly hlubokého vnitřního života. „Symbolistická poezie usiluje odívat Myšlenku do formy postižitelné smysly (ďune forme sensible)."
Jestliže hlavní přínos nové poezie, která, jak řečeno, bývá někdy označována jako symbolistická" v širokém slova smyslu, představuje dílo Rimbaudovo, Verainovo a Mallarméovo, sám pojem „symbolismus", kladoucí důraz na použití symbolu jako hlavního prostředku moderní poezie, se ujal zásluhou Moréasova manifestu symbolismu (18. září 1886 v pařížském Figaru), který ovšem zastihl novou tvorbu již rozvinutou; manifest sám byl pojat dosti úzce a jednostranně v zdůraznění krajně idealistických filosofických východisek (hlavně v navázání na Mallarméa), znamenal jen jedno z možných pokračování „symbolické" poezie a pro tvorbu největších básníků neměl již v podstatě žádný význam (Moréas ostatně sám po pěti letech opustí symbolismus a stane se zakladatelem novoklasicistní „románské školy").
V stísněném ovzduší měšťácké společnosti, „navěky" obnovené po děsu Komuny, došlo k nové a hlubší odluce literatury od současnosti — nejen od měšťáckého světa, ale i od lidu, od konkrétního historického dění a od čtenáře. Básnická tvorba je z valné části omezena na nepočetné vrstvy zasvěcenců — skutečných přátel poezie, ale i snobů nerozlišujících trvalé hodnoty od módnosti. Duch vzpoury nenacházel jednotící programový princip. Krajní uvolněni umělecké individuality vedlo k stále většímu tříštění. Hnutí se rozdrobovalo na řadu skupinek a škol.
Různé tendence a směry se stále více specializovaly v dalších pokusech a tříbení (např. Ghilova nová poetika „slovní instrumentace", která se spolu s „románskou školou" přenese v příštích vlnách symbolického období až do začátku 20. století). Dochází k hlučným diskusím o vztazích "dekadence" a „symbolismu" a hlavně o „verslibrismu" (používání volného verše), o různých nových manifestech a proklamacích apod.
V těsných vztazích k hnutí a k těmto diskusím byla v průběhu 80. let řada revuí, jako levicově anarchisticky zaměřená La Nouvelle Rive gauche a La Revue indépendante, zmíněné jíž Le Décadent a Le Symboliste, dále La Vogue, La Décadence, Écrits pour Fart, La Plume, svým způsobem i montmartreský převážně humoristický Le Chat Noir aj.
Po desetiletém kvasu se symbolismus jako hnutí postupně rozpadne a po smrti Mallarméově (1898) přestane existovat.
Jestliže u Rimbauda, svým způsobem i u Verlaina, Lautréamonta (dodatečně objevovaného teprve počínaje devadesátými lety) a nezávislých básníků Laforgua, Crose i některých dalších šlo o dramatickou krizi a vnitřní svár hledačů, protestujících a usilujících o vyjádření básnické pravdy o životě, který byl měšťácky znetvořen, v dalším vývoji symbolistické poezie, svedené do škol a skupin, začalo stále více — do značné míry i působením Mallarméa a schůzek v jeho bytě — převažovat úsilí o „čistou formu", únik z reálného světa do světa zdání a mlhavé symboliky.
Také pojem „dekadent", který měl vyhraněný, převážně protestující význam v literární atmosféře osmdesátých let (zvláště u Laforgua, jehož dílo je tradiční nálepkou „dekadence" značně zplošťováno), dostával jiný význam. V širším smyslu se jím začal označovat celý rozvrat umění, které v reakci proti měšťáckému ponížení života odmítá život vůbec, prchá od lidí do samoty, v níž je pěstováno vybrané umění pro hrstku vyvolených a chápajících. (Maxim Gorkij psal r. 1896 ve statí Paul Verlaine a dekadenti: „Dekadenti jsou lidé zemdlení množstvím prožitých dojmů, cítící v sobě básnické struny, ale nemající v duši ladící tůn v podobě nějaké určité ideje — mladíci toužící po životě, ale sešlí věkem ještě před narozením.") «Dekadence", ztělesněná v Huysmansově Des Esseintesovi, vytvořila — částečně navázáním na goncourtovskou "écríture artisté" — i svůj styl, v němž ztrácí určující aktivní roli sloveso, triumfuje abstraktní substantivum, věta se zcela rozkládá a i syntax je zvrácena „naruby“ proti běžné klasické syntaxi.
Lék proti dekadenci, která se vyvinula v atmosféře fin de siěcle, bude pak hledat literatura na přelomu 19. a 20. století, kdy řada vážných afér a politických otřesů (v čele s Dreyfusovou aférou) soustředí opět pozornost k aktuálním problémům veřejného života. I poezie vzešlá ze symbolismu bude zčásti a ve složitých protikladech (velké humanistické vize Verhaerenovy, Péguy, Claudelovo obrácení ke katolicismu, hledání krásy prostých věcí a prostého člověka aj.) sdílet tento vývoj. Usilujíc vymanit umění ze slepé uličky dekadentismu, bude současně všechna tato nová literatura předznamenána podněty Rimbauda a dalších básníků, kteří první hledali neprobádané cesty mimo pozitivisticko-scientistické pojetí světa. Podněty symbolismu (v širokém smyslu slova) zůstanou vepsány nejen v poezii 20. století, ale čím dále více budou s nimi spojeny i mnohé tendence moderní prózy (spojení s hudbou, vnitřní monology, intuitivní psychologie atp.) od Rollanda přes Prousta až po současnost.
- Login to post comments
Add comment